Vlády používají různé způsoby, jak podněcovat energetické firmy, aby přešly od používání fosilních paliv k čistším a udržitelným zdrojům energie. Jedním takovým způsobem jsou emisní povolenky. Evropská unie každý rok vydává méně těchto povolenek, což znamená, že je získání emisních povolenek postupem času dražší a dražší, což posiluje finanční motivaci firem ke snižování emisí vypouštěných do atmosféry. Výnos z emisních povelenek je pak reinvestován do opatření, které mají za cíl na globální úrovni snížit vypouštění skleníkových plynů do atmosféry a minimalizovat dopady na životní prostředí v budoucnu.

V ČR jsou kupříkladu z emisních povolenek financovány dotace pro NZÚ a NZÚ Light zaměřené na domácnosti (z programů NZÚ je financována jak výstavba alternativních zdrojů energie – jak domácí fotovoltaické elektrárny, vodní, větrné nebo opatření zamezující ztrátě tepelné energie v domácnosti a mnoho dalších opatření pro zvýšení soběstačnosti domácností) a další dotační programy zaměřené na fotovoltaiku pro firmy, zvýšení efektivity při práci s energetickými zdroji, výstavbu soběstačných alternativních zdrojů energie a spoustu dalších opatření pomáhající minimalizovat zatížení naší planety z řad firem v budoucnu.

Jak a proč spolu souvisí ekologické dotace a emisní povolenky?

Elektrárny a průmyslová zařízení, která vypouštějí skleníkové plyny, musí nyní dokázat, že disponují odpovídajícím počtem povolenek pro tyto emise. Jedna taková povolenka (v angličtině European Emission Allowance, EUA) umožňuje vypustit jednu tunu CO2, nebo ekvivalentní množství N2O či perfluorovaných uhlovodíků (PFCs).

Evropská unie každoročně vydává určitý počet těchto povolenek a celkové množství dostupných povolenek (tzv. emisní strop) se postupně snižuje v souladu s emisními cíli EU. Díky tomuto systému je možné monitorovat a postupně snižovat celkový objem emisí v rámci zapojených sektorů.

Náklady na emisní povolenky započítávají výrobci převážně do ceny služeb nebo zboží. Není proto pravda, že povolenky platíme nějakou formou v daních (to by určitě nebylo správně, protože pak by doplácely i domácnosti a firmy, které využívají čisté zdroje). Na povolenky přispíváme tedy vždy my dle toho, jak neekologicky se chová náš dodavatel/výrobce produktu. Tlak na ekologičtější zdroje tak cítí nejen firmy, ale i zákazníci (protože se na tomto schématu pak podílí). Dá se tedy předpokládat, že bude čím dál běžnější vybírat si dodavatele dle toho, zda mu přispíváte na zavedení ekologické výroby anebo jen a pouze naemisní pokuty. I sami odborníci říkají, že cena povolenek je a bude zásadním faktorem pro cenotvorbu ve všech odvětvích, které tyto limity na emise postihují. Povolenky tedy motivují k přechodu na vlastní udržitelné zdroje nás všechny.

Pokud energetický či výrobní podnik produkuje nadměrné emise, je nucen za znečištění životního prostředí zaplatit a koupit si tak pro toto nadměrné znečištění další emisní povolenky. Peníze získané z těchto poplatků/sankcí/odpustků jsou využívány na podporu vývoje a implementace čistých energetických technologií, které jsou pro naši planetu ekologičtější nebo ji neznečišťují vůbec. Větší počet znečišťovatelů znamená více prostředků pro ekologičtější metody výroby energie – ať už z řad firem, tak domácností. A naopak – čím více energie je vyrobeno udržitelným způsobem, tím méně znečištění bude vznikat v budoucnu.

Firmy, které přecházejí na čistší zdroje energie, postupně získávají konkurenční výhodu. Protože díky emisním povolenkám se fosilní zdroje, které velkou měrou stojí za znečištění naší planety, stává finančně nevýhodné. I když investice do čistých zdrojů mohou být zpočátku pro firmy vyšší, podniky tímto krokem eliminují náklady spojené s nákupem emisních povolenek. Je to jednoduchá matematika. Firmy platí za to, že znečišťují naše prostředí a z těchto peněz jsou pak financovány všechny aktivity vedoucí k energetické soběstačnosti.

Jak funguje prodej emisních povolenek?

Elektrárny a jiné zařízení zapojené do systému si mohou povolenky pořizovat v aukcích (nebo mohou některé obdržet zdarma) a poté s nimi mohou obchodovat na trhu. Jejich emise jsou pravidelně měřeny a ověřovány, a v případě, že nějaké zařízení vypustí větší množství skleníkových plynů, než kolik mu dovolují jeho povolenky, musí zaplatit pokutu (100 € za tunu emisí) a současně si musí dokoupit další potřebné povolenky.

Pokud mají některé elektrárny nebo průmyslové podniky možnost snížit své emise za nižší cenu, než je cena emisních povolenek, musí se rozhodnout: je pro ně výhodnější inovovat a investovat do ekologičtějších technologií, nebo je lepší zakoupit více emisních povolenek za současnou cenu?

EU každý rok snižuje množství dostupných povolenek (tj. maximální množství povolených emisí). Zároveň možnost obchodování s povolenkami zajišťuje, že snižování emisí probíhá nejprve u těch podniků, kde je to nejnákladově efektivnější. Proto se říká, že EU ETS umožňuje dosahovat emisních cílů nákladově efektivně.

Obchodování s emisemi je tržní mechanismus založený na myšlence, že ti, kdo poškozují životní prostředí, by měli za tuto škodu platit. Tyto platby motivují k snižování emisí a získané prostředky lze částečně využít na nápravu způsobených škod. Tento princip se v ekonomii nazývá internalizace externalit (v tomto případě je externalitou vypouštění skleníkových plynů, které zatěžují přírodu a společnost, aniž by za to znečišťovatelé museli platit). Existence externalit vede k neoprávněné výhodě pro znečišťovatele na trhu. Systémy obchodování s emisemi se snaží tuto nerovnováhu odstranit a vyrovnat tržní podmínky.

Jaká je cena emisních povolenek?

Cena těchto povolenek je zásadním stavebním prvkem celého systému.

Pokud je cena příliš nízká, znečišťovatel může snadno zakoupit potřebná povolení za nízkou cenu, což znamená, že zásada, podle které by měl spravedlivě zaplatit za způsobené znečištění, není splněna.

Co to je emisní strop a jak je omezeno vydávání emisních povolenek?

Snížení množství emisí stále probíhá, jelikož Evropská unie postupně snižuje emisní strop. Méně dostupných povolenek také znamená narůstající ceny emisních povolenek. Od zavedení tohoto systému byly v některých letech ceny povolenek velmi nízké, často v důsledku ekonomických poklesů (např. během finanční krize v letech 2008–2009, na začátku pandemie koronaviru v roce 2020, ale i v letech 2013–2017 kvůli nadbytku povolenek).

V roce 2020 byla průměrná cena za tunu CO2 25 €, ale na začátku roku 2023 cena evropské povolenky vystoupila nad 100 € kvůli vysoké poptávce. Podle odhadů některých institucí je pro splnění cílů Pařížské dohody nezbytné, aby se cena za tunu CO2 do roku 2030 pohybovala právě kolem této hodnoty. Zvýšení ceny je pozitivním signálem, ale sám o sobě není dostatečný: vedle vysokých cen evropských povolenek by bylo také nutné, aby většina světových emisí skleníkových plynů byla obdobně zpoplatněna.

Jaká odvětví a které sektory jsou zatíženy poplatky za emisní povolenky?

Systém především pokrývá větší zdroje ve vysokoenergetických sektorech, konkrétně celkem 8 757 zařízení, mezi nimiž patří:

• elektrárny s tepelným příkonem nad 20 MW,
• ropné rafinérie,
• koksovny,
• železárny a ocelárny,
• cementárny,
• a několik dalších průmyslových zařízení.

Navíc systém zahrnuje 371 operátorů letadel v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) a celkově pokrývá zhruba 36 % emisí skleníkových plynů v EU. Vedle emisí CO2 systém zahrnuje i emise oxidu dusného (N2O) a zcela fluorovaných uhlovodíků (PFCs).

Kdo dostává emisní povolenky bezplatně?

V období 2013–2020 bylo zhruba 43 % povolenek přiděleno zdarma, a to hlavně emisně intenzivním průmyslovým sektorům. Ostatních 57 % bylo určeno k aukci, ale skutečný počet aukčně získaných povolenek byl nižší.

Bezplatná emisní povolenka je určena pro sektory, kde by bylo možné snadno přemístit výrobu do zemí, kde regulace emisí skleníkových plynů neexistuje. Důsledná aukce povolenek by mohla vést k přesunu výrobních zařízení mimo EU a zvýšení emisí v jiných zemích. Počet zdarma přidělovaných povolenek se postupně snižuje, a například od roku 2013 se výroba elektrické energie již nekvalifikuje mezi bezplatné povolenky (ale několik států, včetně České republiky, si však vyjednalo výjimku až do roku 2019).

Jak je stanovováno maximální množství emisních povolenek?

K dosažení emisních cílů, které si EU vytyčila pro roky 2020 a 2030, se od roku 2013 postupně snižuje maximální množství povolenek. V roce 2013 bylo vydáno 2,1 miliardy emisních povolenek a každý rok až do roku 2020 bylo toto množství sníženo o 38 milionů oproti předchozímu roku – to vše za účelem zajistit snížení emisí o nejméně 21 % v zahrnutých odvětvích (ve srovnání s rokem 2005).

V příštím desetiletí se bude snižování odvíjet ještě rychleji: původním cílem bylo snížení emisí v rámci EU ETS do roku 2030 o 43 % (ve srovnání s rokem 2005), ale v roce 2023 byl tento cíl zvýšen na 62 %.

Navíc, od 1. ledna 2019 ovlivňuje množství přidělených povolenek také mechanismus známý jako Rezerva tržní stability (Market Stability Reserve, MSR), jehož úkolem je regulace množství povolenek v oběhu. Pokud je povolenek v oběhu přebytek (to znamená, že některé byly vydraženy, avšak nevyužity), pak určitá část nově alokovaných povolenek není směrována do aukce, ale do MSR. Na druhé straně, pokud je povolenek v oběhu nedostatek, část povolenek z MSR se přesouvá zpět do aukce. Pro lepší pochopení tento fenomén však v předchozím grafu nezobrazujeme.

Tento mechanismus vznikl jako odpověď na to, že kvůli ekonomické krizi v letech 2008–2009 byla produkce skleníkových plynů v dalším desetiletí nižší, než bylo původně očekáváno. Jako následek toho systém EU ETS trpěl přebytkem povolenek v oběhu, což mělo za následek snížení jejich cen. Díky tomuto mechanismu bylo do konce roku 2022 v MSR shromážděno více než 3 miliardy povolenek, což převyšuje celkové dvě roční alokace. Většina těchto povolenek byla anulována a do oběhu se již nevrátí.

Jak se používají peníze získané prodejem emisních povolenek?

Od roku 2013 do roku 2021 se z prodeje těchto povolenek vydělalo asi 100 miliard eur (z toho 31 miliard byly výnosy v roce 2021, kdy byla cena povolenek nejvyšší).

Většina peněz z prodeje povolenek jde do pokladny jednotlivých zemí EU. Od roku 2024 musí být tyto peníze použity jen na projekty a opatření, které pomáhají chránit klima (dříve stačilo využít jen 50 % takto získaných prostředků z prodeje emisních povolenek). V roce 2021 věnovaly jednotlivé země EU průměrně 76 % takto získaných financí na na klimatické a energetické účely (a to především na projekty spojené s energií z obnovitelných zdrojů a na udržitelnou dopravu).

Od roku 2021 jde také část z výnosů dražeb emisních povolenek do speciálních fondů (konkrétně peníze putují do Modernizačního fondu a Inovačního fondu).

Modernizační fond slouží k modernizaci projektů v oblasti energetiky v zemích, které dekarbonizaci potřebují nejvíce (sem spadá překvapivě také Česko). Inovační fond zase slouží k podpoře opravdu velkých a komplexních projektů přinášejí nové technologie (například projekty pro čistší průmysl, který má za cíl zavést nízkouhlíkové technologie do všech oblastí v průmyslu atd.).

Jak probíhá průběžné aktualizování EU ETS?

Funkce EU ETS lze rozdělit do několika fází, během kterých se systém neustále testuje a rozšiřuje.

V první fázi od roku 2005 šlo zejména o testování, kdy hlavním cílem bylo zjistit, zda celý systém funguje a získat spolehlivá data o emisích jednotlivých zařízení. V následujících fázích došlo k rozšíření o další odvětví (například letecká doprava v rámci EHP) a k úpravě stropu emisních povolenek tak, aby byly v souladu s emisními cíli EU. Konkrétní parametry EU ETS v jednotlivých fázích jsou shrnuty v následující tabulce.

* PFCs – PFCs (Perfluorokarbonáty) jsou chemické sloučeniny, které patří mezi skleníkové plyny. Jsou to umělé chemikálie, které se využívají v průmyslu a technologii, například ve výrobě elektroniky, chladicích zařízení a dalších aplikací. PFCs jsou zvlášť problematické vzhledem k jejich dlouhému atmosférickému dobytí, což znamená, že zůstávají v atmosféře po dlouhou dobu a mají vysoký potenciál pro zachycování tepla (skleníkový efekt).

Tyto látky jsou považovány za vysoce potentní skleníkové plyny, což znamená, že přispívají k globálnímu oteplování atmosféry. Kvůli svému vysokému potenciálu pro udržování tepla jsou PFCs regulovány v rámci mezinárodních dohod, jako je Montrealský protokol a Kjótský protokol, které se snaží omezit emise těchto látek a jejich negativní dopady na klima.

Reforma EU ETS z roku 2023 – co přinesla?

V souvislosti s vyššími klimatickými cíli EU přináší reforma EU ETS z roku 2023 následující změny:

1. Snížení emisí skleníkových plynů – emise skleníkových plynů, které podléhají stávajícímu systému EU ETS, musí do roku 2030 klesnout o 62 % oproti roku 2005. Toto snížení je výrazně vyšší než původní cíl 43 %.
2. Využití výnosů – veškeré peníze z prodeje emisních povolenek, kterými disponují členské státy, musí být investovány do klimaticky prospěšných opatření. Tento podíl byl zvýšen na 100 %.
3. Rozšíření na námořní dopravu – stávající systém EU ETS bude rozšířen na námořní dopravu v období mezi lety 2024 a 2026.
4. Fáze vyřazování bezplatných povolenek – rychlejší postup vyřazování bezplatně alokovaných povolenek, které skončí úplně v roce 2034. Místo toho bude zavedeno uhlíkové vyrovnání na hranicích (CBAM), které zdaní dovoz emisně náročných produktů do EU, aby nebyl cenově výhodnější než jejich výroba v rámci EU.
5. Nový systém pro silniční dopravu a budovy – od roku 2027 vznikne nový systém obchodování s emisními povolenkami pro sektor silniční dopravy a sektor budov, nazývaný EU ETS 2. Emise skleníkových plynů v těchto sektorech musí do roku 2030 klesnout o alespoň 43 % oproti roku 2005.
6. Sociální klimatický fond – bude vytvořen Sociální klimatický fond, který bude podporovat zranitelné skupiny obyvatel a malé a střední podniky, pro které dekarbonizace představuje největší výzvu. Fond bude financován výnosy z prodeje povolenek v tomto novém systému, a České republice z fondu připadne přibližně 50 miliard korun.

V čem EU ETS funguje dobře a jaké jsou její nevýhody?

Hlavní výhody EU ETS

• EU ETS představuje tržní mechanismus, což znamená, že rozhodování o emisích skleníkových plynů je převážně v rukou samotných výrobců. Elektrárny a další zařízení mají možnost reagovat na aktuální ceny emisních povolenek a rozhodovat se, zda je výhodnější je zakoupit, či investovat do snižování svých vlastních emisí. Tato flexibilita, společně s regulací celkového množství povolenek, umožňuje dosahovat emisních cílů s minimálními dodatečnými náklady, což je klíčovou výhodou celého systému.
• Finanční prostředky z dražeb emisních povolenek mohou být využity k podpoře inovací a projektů souvisejících s ochranou klimatu a rozvojem energetiky. Výnosy z těchto dražeb plynou do rozpočtů jednotlivých států, stejně jako do Modernizačního a Inovačního fondu.
• Dobře navržené systémy ETS umožňují propojení s jinými zeměmi (například EU ETS je propojen s obdobným systémem ve Švýcarsku, a v budoucnu by měl být spojen i s novým britským systémem). Tím se dosahuje vyrovnávání cen emisí mezi různými zeměmi a zvyšuje se efektivita celého systému.

Hlavní nevýhody EU ETS

• EU ETS nezahrnuje všechny sektory, které přispívají k emisím skleníkových plynů – důsledku toho některé evropské země rozšiřují EU ETS o národní uhlíkové daně, aby tyto sektory zahrnuly.
• Během počátečních fází EU ETS byla přidělována bezplatná povolenka některým provozům – vzhledem k nedostatečným datům o skutečných emisích těchto provozů byly v některých případech přiděleny více povolenky, než bylo potřeba (a nadbytek byl poté prodáván s ziskem). Toto bylo částečně vyřešeno zavedením monitorování emisí a postupným omezením bezplatných povolenek.
• Budoucí ceny povolenek jsou nepředvídatelné – což komplikuje dlouhodobé plánování elektráren a průmyslových provozů, které jsou do systému zahrnuty. Po finanční krizi v letech 2008–2009, kdy došlo k nadměrnému množství povolenek v systému a k poklesu cen, byla EU nucena zavést tzv. Rezervu tržní stability (viz výše). Jiné emisní obchodní systémy ve světě mohou používat minimální a maximální ceny povolenek jako mechanismus pro kontrolu cen, ale EU ETS toto opatření nepoužívá.

V období 2009–2013 byly celkové ověřené emise nižší než počet alokovaných povolenek, které mohla zařízení využít i v následujících letech. K tomuto problému s nadměrnou alokací přispěla také možnost využívat mezinárodní kredity podle Kjótského protokolu místo evropských emisních povolenek. Toto vedlo k poklesu cen evropských emisních povolenek. Aby se situace zlepšila, byla část povolenek odstraněna ze systému, což následně stabilizovalo ceny. V některých letech se ověřené emise staly vyššími než počet alokovaných povolenek. Bohužel dostupná data nedovolují jednoznačně určit, zda firmy kryly své emise mezinárodními kredity, nebo zda využívaly povolenky zakoupené nebo obdržené v předchozích letech.

Používají se mimo Evropu i jiné systémy než ETS?

Od svého spuštění se EU ETS stal inspirací pro mnoho dalších států a regionů po celém světě. Obdobné systémy jsou nyní aktivní v několika zemích a regionech, což svědčí o globálním úsilí o omezení emisí skleníkových plynů. Například v Číně fungují některá místní ETS od roku 2013, a v roce 2021 byl spuštěn celonárodní systém, čímž se stal největším ETS na světě, pokrývajícím přibližně 30 % čínských emisí.

Podobné ETS existují také v Austrálii, na Novém Zélandu, ve většině kanadských provincií, některých státech USA a dalších regionech. Některé státy uplatňují zpoplatnění emisí skleníkových plynů pomocí tzv. uhlíkové daně, což je jiný efektivní tržní mechanismus pro omezení emisí. Uhlíková daň může být úspěšně začleněna do ETS a pokrývat další sektory, jako je doprava. Celosvětově existuje přibližně 60 různých systémů zpoplatňujících emise skleníkových plynů, a většina z nich byla spuštěna v poslední dekádě, což ukazuje na rostoucí důraz na snižování emisí na celém světě.

Zpoplatnění emisí – rozšiřující se trend po celém světě

Zpoplatnění emisí skleníkových plynů není omezeno pouze na Evropskou unii – mnoho zemí po celém světě má zavedenou uhlíkovou daň nebo systém emisních povolenek. K tomuto tématu si můžete prohlédnout názornou infografiku (převzato z faktaoklimatu.cz).

Tato vizualizace graficky znázorňuje celkový objem emisí pro danou zemi nebo region, přičemž tento objem je vyjádřen velikostí kruhu. Barevný segment v rámci kruhu označuje množství emisí, které jsou zahrnuty do systému uhlíkové daně nebo systému emisních povolenek. Barva, nebo v některých případech kombinace barev, reprezentuje různé druhy implementovaných opatření. Symboly na grafice ilustrují odvětví ekonomiky, která spadají pod daná opatření.

Největší kruh na vizualizaci (zastupující Čínu) reprezentuje celkový objem emisí ve výši 12,4 miliard tun CO2eq.

Množství CO2 které by mělo ekvivalentní příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství příslušného jiného skleníkového plynu za nějakou standardizovanou dobu (typicky 100 let) – konkrétně je to množství příslušného plynu ×.

Zatímco nejmenší kruh (zastupující Švýcarsko) představuje objem emisí ve výši 0,05 miliardy tun CO2eq. Jednotlivá opatření byla rozdělena na dvě hlavní kategorie, a to systémy obchodování s emisemi (ETS, emission trading system) a uhlíkovou daň, v závislosti na způsobu, jakým jsou implementována. Přístupy k poplatkům za emise oxidu uhličitého se v posledních letech vyvíjí a některé z nich nelze přesně zařadit do jedné ze zde uvedených kategorií. Autoři této infografiky však upozorňují, že alternativní kategorizace je také možná.

Infografika byla zpracována na základě studie z roku 2019, kterou zveřejnila skupina pro globální klimatické změny organizace World Bank Group. Tato studie důkladně zkoumá 57 iniciativ zaměřených na zpoplatnění emisí oxidu uhličitého na národní i regionální úrovni. Analyzuje, jaká opatření si jednotlivé země vybírají a jak je implementují. Klíčové závěry této studie jsou následující:

• Iniciativy na zpoplatnění emisí skleníkových plynů pokrývají 20 % celosvětových emisí.
• Počet těchto iniciativ prudce roste, přičemž 38 z nich bylo implementováno během posledních 10 let.
• Z pokrytého objemu emisí se 51 % pohybuje na úrovni nižší než 10 dolarů za tunu CO2eq. To je důležité, protože cena, která by byla nezbytná k dosažení cílů Pařížské klimatické dohody, je stanovena v rozmezí 40 až 80 dolarů za tunu CO2eq, s ohledem na geografickou lokalitu. Tuto cenovou hladinu v současné době splňuje pouze 5 % emisí, které jsou zahrnuty v těchto iniciativách. Švédsko stanovilo nejvyšší jednotkovou cenu za emise, a to 127 dolarů za tunu CO2eq.
• Studie se také zabývá tzv. implicitním zpoplatněním emisí, což zahrnuje vyšší zdanění fosilních paliv. Celkový podíl emisí, který je pokryt legislativou, je tedy ještě vyšší než zmiňovaných 20 %.

Kromě toho můžete najít shrnutí této studie v krátkém rozhovoru s jednou z jejích autorek, Celine Ramstein.

Opatření na zpoplatnění emisí skleníkových plynů jsou obecně považována za účinné prostředky k dosažení klimatických cílů. Avšak bez vhodného kontextu a srovnání je obtížné zjistit, jak rozšířená tato opatření jsou ve světě a které země ještě nepřistoupily k žádným krokům směřujícím k zpoplatnění emisí. Tato infografika může přinést nový rozměr do diskuse, který se posune od argumentů typu “Čína musí začít jako první” k otázkám jako:

• Jaká je aktuální cena emisí v jednotlivých zemích?
• Jaký dopad mělo zavedení konkrétního opatření na emise a ekonomiku dané země?
• Jak lze ovlivnit proces zavádění těchto opatření v dalších zemích?
• Existuje možnost propojení systémů pro obchodování s emisemi a zavedení jednotné mezinárodní ceny či uhlíkové daně?

O finančních nástrojích pro mitigaci klimatické změny detailněji pojednává studie Mezinárodního měnového fondu, z níž byla infografika přeložena. Tato studie srovnává různé mechanismy pro regulaci emisí skleníkových plynů. Infografika nám tak pomáhá lépe chápat současnou situaci a možné směry v oblasti regulace emisí na globální úrovni.

Proč využít dotace na fotovoltaiku?

• Prakticky okamžitá úspora až 50 % z plateb za energie (záleží nicméně na vstupních parametech každé domácnosti, někdě to může být výrazně méně i více).
• Státní dotace na instalaci ve výši také až 50 % (snížíte vlastní náklady na pořízení FVE).
• Zvýšení energetické soběstačnosti, ekologičtější a udržitelnější životní styl (právě kvůli tomuto bodu a kvůli tomu, že je žádoucí masovější rozšíření udržitelnějších zdrojů energie, je na fotovoltaiku poskytována dotace).
• Výrazná modernizace stárnoucích domů (ruku v ruce s podporou fotovoltaiky je možné čerpat dotaci na zateplení domu, výměnu oken či dveří atd.)
• Větší komfort bydlení a zvýšení hodnoty domů i bytů v nich (toto ocení zejména majitelé, ale i připadně samotní nájemnící například u bytových domů s fotovoltaikou, kteří budou díky fotovoltaice moci platit méně za energie v rámci společných prostor, ale i v případě, že využívají FVE například na balkóně si tak budou moci pokrýt svou přímou spotřebu elektřiny v bytě).

Důvodů je samozřejmě více, ale ten hlavní je kromě ekologie také fakt, že podmínky dotačních programů se postupně mění. Jsou sice vypsány tituly až na několik let dopředu, ale samotné podmínky se mohou v průběhu let měnit. Nikdo totiž negarantuje, že za pár let budete mít na dotaci nárok. Stejně tak je třeba brát v potaz fakt, že čím později si fotovoltaiku skrze dotaci pořídíte, tím dříve začnete šetřit za energie.