Dlouho očekávaný legislativní krok, který umožňuje sdílení elektřiny mezi různými odběrnými místy, nabyl účinnosti 1. července 2024. Takzvaný Lex OZE II (zákon č. 280/2023 Sb.) navazuje na první vlnu legislativních změn z roku 2023 (Lex OZE I) a výrazně rozšiřuje možnosti decentralizované a komunitní energetiky v České republice.

Schválení tohoto zákona představuje zásadní milník pro obce, bytové domy, podniky i běžné domácnosti. Poprvé v historii mohou sdílet přebytky vyrobené elektřiny nejen v rámci jednoho odběrného místa, ale i napříč více objekty a mezi různými subjekty.

Proč vznikl Lex OZE II a co mu předcházelo

Lex OZE II vznikl jako přirozené pokračování legislativní vlny, která odstartovala novelou Lex OZE I. Ta sice odstranila některé administrativní překážky (např. u FVE do 50 kW), ale neumožnila širší sdílení energie. To mělo být předmětem druhé fáze, která řeší:

• sdílení vyrobené elektřiny mezi více odběrnými místy,
• zavedení a pravidla energetických společenství (komunitní energetiky),
• jasné legislativní ukotvení agregátorů flexibility,
• technické, datové a tarifní předpoklady decentralizovaného trhu.

Na přípravě zákona a souvisejících návrhů pro rozvoj komunitní energetiky v Česku se aktivně podílely expertní a neziskové organizace, které dlouhodobě prosazují udržitelnou a dostupnou energetiku. Mezi klíčové partnery legislativního procesu patřila Aliance pro energetickou soběstačnost (AliES), která přispěla odbornými podklady a energetickým know-how, a také Unie komunitní energetiky (UKEN), jež zastřešuje iniciativy a projekty z praxe. Právní rámec spoluutvářeli experti z organizace Frank Bold, kteří připravovali návrhy legislativních změn a zároveň poskytovali právní podporu komunitám a obcím. Významným aktérem bylo i Hnutí DUHA, které se zaměřilo na environmentální a sociální aspekty zákona – pomáhalo definovat rizika energetické chudoby, potřebnost sociálního rozměru a možnosti zapojení nízkopříjmových skupin. Změna vycházela také z požadavků obcí, měst a krajů, které chtějí aktivněji zapojit vlastní objekty a budovat komunitní projekty s občany. Všechny tyto subjekty sehrály klíčovou roli v tom, aby byl návrh zákona nejen technicky a právně proveditelný, ale také férový vůči různým typům zapojených subjektů – od měst přes malé obce až po jednotlivé domácnosti.

Co Lex OZE II skutečně přinesl

• Možnost sdílení elektřiny mezi více odběrnými místy – od 1. července 2024 je v Česku zákonně umožněno sdílet elektřinu mezi různými odběrnými místy, a to i přes veřejnou distribuční síť. Sdílení se týká členů tzv. energetických společenství a je technicky i administrativně vázáno na registraci, měření a datové toky. Praktické spuštění je navázáno na dostupnost datového rozhraní Operátora trhu s elektřinou (OTE) a distribučních společností.
• Založení energetických společenství – Lex OZE II definuje v energetickém zákoně (§ 20b a § 20c zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dva typy energetických společenství. Obě formy společenství podléhají regulaci ERÚ a povinnostem vyplývajícím z energetického zákona. Každé společenství musí mít právní subjektivitu a transparentně stanovená vnitřní pravidla – způsob rozhodování, rozdělení přínosů, alokaci nákladů apod. Většina podmínek však zůstává na vnitřní autonomii společenství (např. formu právní entity si určí sami členové). Lex OZE II tak vytváří základní legislativní rámec pro komunitní energetiku v Česku, a to v souladu s evropskou směrnicí RED II, přičemž podrobnosti budou určeny prováděcími předpisy a datovými platformami (např. Elektroenergetického datového centra, zkráceně EDC):
  • Energetické společenství (§ 20b) – právnická osoba (například spolek, družstvo nebo obecně prospěšná společnost), která sdružuje členy s cílem společné výroby, spotřeby, sdílení nebo dodávky elektřiny. Elektřina nemusí pocházet výhradně z obnovitelných zdrojů. Hlavním cílem musí být environmentální, hospodářský nebo sociální přínos členům – nikoliv zisk. Členem může být i podnik, obec nebo veřejná instituce. Společenství se musí řídit pravidly trhu s elektřinou a musí být zapsáno v registru vedeném Energetickým regulačním úřadem.
  • Společenství pro obnovitelné zdroje energie (§ 20c) – právnická osoba s cílem výhradně výroby, spotřeby, agregace nebo skladování elektřiny z obnovitelných zdrojů. Členy mohou být pouze fyzické osoby, malé nebo střední podniky, obce či veřejné instituce, které se nachází v blízkosti výrobního zařízení. Je také podmíněno větším podílem rozhodovacích práv členů, kteří zařízení přímo využívají.

• Tarifní model a rozúčtování sdílené elektřiny – sdílení elektřiny je vázáno na tzv. alokačního klíče, který určuje, kolik procent vyrobené energie připadne jednotlivým členům. Zavedl se specifický tarifní model, který rozlišuje sdílenou energii od běžného odběru – přičemž distribuční poplatky mohou být částečně zvýhodněny, ale nejsou automaticky nulové. Detailní výše plateb závisí na konkrétní distribuční oblasti a podmínkách.
• Registrace a pravidla provozu – provoz energetického společenství vyžaduje registraci u Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Každé společenství musí určit správce, který zajistí správu alokačních klíčů, komunikaci s OTE a rozúčtování sdílené elektřiny. Legislativa dále vyžaduje transparentnost, vnitřní pravidla a souhlas všech členů s datovým zpracováním.
• Součtové měření více odběrných míst – novela umožňuje takzvané součtové nebo agregované měření, které bylo po roce 2015 v praxi znemožněno. Nyní se opět stává legální pro účely sdílení elektřiny. Toto měření umožní např. obcím, aby jedna solární elektrárna pokryla více budov – školu, úřad i knihovnu. Jeho využití však bude možné až po zprovoznění Elektroenergetického datového centra (EDC), nejdříve v roce 2026.
• Podpora agregace flexibility – zákon poprvé legislativně ukotvuje možnost tzv. agregace flexibility. To znamená, že subjekty (domácnosti, firmy, bateriová úložiště) mohou spojit své přebytky nebo spotřební návyky a nabízet je jako flexibilní bloky na energetickém trhu. Agregátor může být specializovaný podnik, který zajišťuje řízení výkonu a komunikaci s OTE. Tato oblast je ale zatím ve fázi přípravy dalších předpisů (Lex OZE III).
• Definice zranitelného zákazníka – zákon nově definuje zranitelného zákazníka jako osobu, která je závislá na dodávce elektřiny ze zdravotních důvodů (např. domácí kyslíková terapie, dialyzační přístroje apod.). Tato definice byla terčem kritiky, protože nezohledňuje sociálně zranitelné domácnosti ohrožené energetickou chudobou. Sociální zranitelnost má být řešena až na úrovni nařízení vlády – např. prostřednictvím úsporného tarifu nebo jiných nástrojů cílené podpory.
• Povinnost chytrého měření – novela určuje, že pro účast na sdílení elektřiny musí mít každý člen instalovaný chytrý elektroměr (typ AMM). Tato měření umožňují přesné sledování výroby a spotřeby v čase, dálkový odečet a automatické zpracování dat. Bez nich není možné provádět rozúčtování elektřiny mezi jednotlivé členy ani využívat funkce agregace flexibility.

Jak funguje sdílení elektřiny v praxi

Sdílení probíhá na základě alokace – každý člen energetického společenství si předem nastaví, kolik procent vyrobené energie mu bude měsíčně přiděleno. Tato alokace se provádí prostřednictvím platformy provozované Operátorem trhu s elektřinou (OTE).

Např. solární elektrárna na střeše školy v obci může dodávat přebytky:

• do kulturního domu,
• na obecní úřad,
• nebo i do domácností, které jsou členy komunitního projektu.

Pokud není vyrobené množství dostatečné, zbytek energie je dočerpán jako obvykle ze sítě. Pokud je naopak přebytek, ten lze sdílet podle nastavené alokace.

Co zůstalo problematické nebo zatím chybí

• Chybějící energetická datová infrastruktura – sdílení elektřiny mezi více odběrnými místy vyžaduje kvalitní měřicí techniku a datové rozhraní, které umožní přesné sledování výroby a spotřeby v reálném čase. V praxi to znamená chytré elektroměry, které umožňují podrobné měření v kratších časových úsecích (typicky po 15 minutách), což je nezbytné pro správné rozúčtování sdílené energie, dálkovým odečtem a schopností komunikace s distribuční sítí i operátorem trhu. Jenže tyto systémy nejsou v České republice ještě plošně nasazeny – zvláště mimo města je podíl chytrých měřidel nízký. Chybí rovněž jednotná pravidla pro výměnu a strukturu dat. Bez této infrastruktury nelze zajistit férové a transparentní rozúčtování sdílené elektřiny, což zásadně omezuje praktické fungování komunitní energetiky, i když ji legislativa formálně umožňuje. Proto se na základě Lex OZE II mohl rozhýbat plán na hromadnou výměnu starých elektroměrů za chytré elektroměry s průběhovým měřením.
• Omezená role obcí bez odborné kapacity – založit energetické společenství, které bude legálně fungovat, vyžaduje nejen znalost zákonů, ale i administrativní schopnosti, projektové řízení, energetické plánování a technickou koordinaci. Větší města si mohou najmout právníky, poradce nebo energetického manažera. Malé obce tuto kapacitu nemají. Mnohé z nich přitom chtějí využít potenciál společné výroby energie (např. ze střech škol, úřadů nebo družstevních domů), ale bez externí pomoci často narazí na neřešitelné překážky. Výsledkem je, že energetická transformace probíhá pouze tam, kde jsou na to prostředky – čímž se dále prohlubují rozdíly mezi regiony.
• Nedostatečná osvěta a metodická podpora – přestože sdílení elektřiny je od 1. července 2024 právně možné, neexistuje k tomu dostatek praktických návodů, školení, modelových příkladů ani technické dokumentace. Obce, SVJ i běžné domácnosti tápou – nevědí, jaká povolení potřebují, jaké smlouvy musí uzavřít, koho kontaktovat, nebo jak přistoupit k nastavení technických prvků. Chybí také centrálně koordinovaná kampaň, která by srozumitelně vysvětlila výhody a limity sdílení elektřiny v různých scénářích – od rodinných domů přes SVJ až po obce. Výsledkem je, že možnost, kterou zákon poskytuje, zůstává často nevyužita. Ne kvůli nezájmu veřejnosti, ale kvůli absenci praktického „návodu k použití“, nedostatku modelových příkladů a nejasnému výkladu některých podmínek. Zájemci o sdílení si dnes musí vše dohledávat individuálně – od technických specifikací přes legislativní výklad až po datové požadavky distributorů. To výrazně zpomaluje tempo rozvoje komunitní energetiky. Právě proto odborníci i zástupci obcí opakovaně volají po vzniku centrální informační platformy, která by nabízela jednotný výklad pravidel, přehled funkčních modelů sdílení a praktické postupy krok za krokem – ideálně v gesci MŽP, MPO nebo ERÚ.
• Nejasná pravidla financování provozu společenství – energetická společenství nejsou beznákladová. Aby mohla dlouhodobě fungovat, potřebují správce, technickou administraci, účetní, smluvní podporu i IT systém, který bude řídit měření a sdílení. Jenže zákon nijak neřeší, kdo tyto náklady ponese. Členové společenství si je mohou mezi sebou rozdělit, ale bez standardizovaných pravidel to může vést k vnitřním konfliktům nebo k modelům, kde bohatší členové dotují provoz na úkor chudších. Alternativou je veřejná podpora, která ale zatím není systémově nastavena. Bez finančního zázemí hrozí, že se společenství rozpadnou nebo zůstanou jen na papíře.
• Chybějící sociální rozměr – zákon sice zavádí pojem „zranitelný zákazník“, ale ten se vztahuje pouze na osoby se zdravotním omezením nebo specifickou životní situací (např. domácí dialýza). Zákon tímto pojmem označuje člověka, jehož život nebo zdraví závisí na nepřetržitém přístupu k elektřině – například osoby, které doma používají přístroje podporující život (např. domácí dialýzu, kyslíkový koncentrátor, elektrický vozík). U těchto lidí nesmí dojít k nečekanému odpojení elektřiny, a proto mají zákonnou ochranu v rámci energetického systému. Nezahrnuje však statisíce domácností, které se potýkají s energetickou chudobou – tedy s tím, že si nemohou dovolit dostatečné vytápění, vlastní výrobu energie ani zapojení do sdílení. Tito lidé často bydlí v nájemním bydlení nebo ve starších domech bez přístupu k moderním technologiím. Místo aktivní podpory těchto skupin přenáší zákon řešení na budoucí vyhlášky a rozhodnutí vlády. V době rostoucích cen energií a geopolitických otřesů je ale tato nečinnost rizikem – může prohloubit nerovnosti a vyvolat odpor vůči energetické transformaci jako takové.

Význam Lex OZE II pro komunitní energetiku

Lex OZE II je klíčovým předpokladem pro rozvoj komunitní energetiky – konceptu, kdy občané, obce a firmy společně vlastní a provozují výrobní zařízení, sdílejí energii a posilují energetickou soběstačnost lokality.

Hlavní přínosy:

• snížení nákladů na elektřinu pro obyvatele a veřejné instituce,
• vyšší míra využití lokálně vyrobené elektřiny,
• zvýšení zapojení občanů do klimatických řešení,
• růst lokálních investic a pracovních míst v oblasti energetiky.

Komunitní modely se osvědčily v Rakousku, Německu, Dánsku i Nizozemsku. Lex OZE II konečně umožňuje zavádět podobná řešení i v Česku.

Reakce trhu a očekávání do budoucna

Zákon byl přivítán pozitivně odbornou veřejností i ekologickými organizacemi. Montážní firmy, startupy v oblasti flexibility i obce však upozorňují na nutnost:

• urychleného spuštění funkční alokační platformy OTE,
• dotační podpory pro zakládání a správu komunitních projektů,
• jasných pravidel pro provozní financování společenství,
• vytvoření metodik a školení pro obce, SVJ i malé podniky.

Lex OZE II je přelomový zákon. Ale jeho skutečný dopad závisí na rychlosti digitalizace a ochotě státu podpořit komunitní model i v praxi.

EDIT k 31.5.2025 – jak Lex OZE II skutečně funguje po roce?

Po roce od účinnosti Lex OZE II (zákon č. 280/2023 Sb.) se ukazuje, že sdílení elektřiny mezi různými odběrnými místy je nejen technicky možné, ale začíná být i reálně využíváno. Přesto zůstává náročné zejména z pohledu administrativy a technického nastavení měření. Přes pozitivní trend se komunita potýká s překážkami, které brání rychlejšímu rozvoji – například pomalým nasazováním chytrých elektroměrů, absencí jasných metodik nebo nejistotou ohledně financování provozu energetických společenství. Opět se tak potvrzuje, že legislativa dokázala předběhnout sektory, které mají nová pravidla v praxi zajistit – především distribuční společnosti, správce trhu a správní orgány. Výsledek? Zákonný rámec existuje, ale připravenost infrastruktury a institucí zaostává. V důsledku toho je mnoho potenciálních projektů zatím jen na papíře, protože narážejí na nedostatek technického nebo institucionálního zázemí.

Podle oficiálních dat Energetického datového centra (EDC) bylo ke dni 30. dubna 2025 v rámci komunitního sdílení elektřiny v Česku registrováno celkem 11 679 skupin sdílení a 22 880 aktivních účastníků. Kumulativní množství sdílené elektřiny dosáhlo 10,9 GWh, což by vystačilo na pohon zhruba 3 300 elektromobilů za rok. Jen za duben se objem sdílené energie zvýšil o více než 150 % oproti březnu a dosáhl hodnoty 4 676 MWh.

Přibližně o měsíc později, ke konci května 2025, už evidovalo EDC téměř 23 000 aktivních registrací.

Vývoj sdílení elektřiny podle dat EDC

Růst registrací i sdílené energie ukazuje, že Lex OZE II splnil svůj základní účel – technické možnosti sdílení jsou dnes realitou. Přesto zůstává výzvou složitá registrace, nejednotná datová infrastruktura a nedostatečná podpora pro SVJ, obce a další méně vybavené subjekty.

⚠️ Největší bariéry v praxi

• Chybějící digitalizace a robustní energetická datová infrastruktura – Přes proklamovaný pokrok chybí plná integrace chytrých elektroměrů, což zpomaluje přesné měření a rozúčtování sdílené elektřiny.
• Administrativní zátěž pro obce a SVJ – Menší subjekty se často potýkají s nedostatkem lidských a právních kapacit pro založení a provoz společenství bez externí pomoci.
• Omezená dotační podpora pro soft náklady – Dotace stále směřují primárně na hardware, nikoliv na projekční, právní a organizační fáze, které jsou pro start sdílení často klíčové.

💡 Potenciál tu je, ale nestačí samotný zákon

Lex OZE II představuje klíčový milník, který otevřel možnost sdílení elektřiny napříč odběrnými místy. Za první rok se ukázalo, že technická stránka již nepředstavuje zásadní překážku. Naopak – jak jsme podrobně rozebrali v článku „Sdílení elektřiny v Česku překonalo 10 GWh“ – největší výzvy dnes spočívají v administrativě, přetížené energetické legislativě a potřebě jednoduššího přístupu k datům. Pokud má komunitní energetika v Česku skutečně růst, je třeba doplnit zákonný rámec o:

• EDC je stále v dočasném režimu – Elektroenergetické datové centrum začalo fungovat v srpnu 2024, ale plnohodnotný provoz (včetně flexibility, agregace a ukládání) se očekává až ve druhé polovině roku 2026. Mnohé projektové procesy se proto stále musí řešit starými cestami.
• Pomalé nasazení průběhového měření – pro účast v komunitním systému musí být instalovány elektroměry s čtvrthodinovým (15 minut) měřením a registrovány v EDC. Přesto v terénu mnoho odběrných míst není vybaveno a data se stále zpracovávají externě či ručně. Fáze výměny za chytré elektroměry by měly být plně dokončena do konce roku 2027, kdy musí být chytré elektroměry nainstalovány u všech odběrných míst s roční spotřebou nad 6 MWh, a zároveň u všech nově připojovaných odběrných míst, nebo tam, kde je požadována služba s dálkovým odečtem.
• Chybějící spuštění dotačního programu KOMUNERG – i když jsou v Modernizačním fondu alokovány miliardy korun na podporu komunitní energetiky prostřednictvím programu KOMUNERG, k reálnému spuštění podpory zatím nedošlo. Zatím není jasné, jak přesně si budou komunity o dotace žádat a jakým způsobem se k nim dostanou. Tyto prostředky jsou sice vyčleněné, ale nezačaly se ještě vůbec nijak rozdělovat (byť Ministerstvo životního prostředí oznámilo, že první výzva by měla být spuštěna brzy – ale až na podzim 2025). Program KOMUNERG má čerpat přibližně 2,8 % celkové alokace Modernizačního fondu, což podle aktuálních odhadů představuje zhruba 10 až 11 miliard korun, nicméně první výzva nebude využívat celou tuto částku.
• Tarifní překážky a nevhodné sazby – přestože elektřinu mezi sebou sdílí již téměř 20 000 lidí, zákonem nastavené distribuční sazby nejsou přizpůsobeny tomuto novému komunitnímu modelu. Například pro sdílení elektřiny v rámci jedné obce by měla být zavedena „lokální sleva na distribuci“, tedy nižší distribuční poplatek pro elektřinu přenášenou na nízkém napětí v omezeném území, který by opět zvýšil motivaci obcí k zavedení komunitního sdílení. Bez tohoto kroku zůstává sdílení drahé a méně atraktivní. ERÚ nicméně připravuje tarifní úpravy pro nižší distribuční sazby u lokálního sdílení elektřiny, ale očekávané zavedení je zatím naplánováno až od 1. 7. 2026.
• Komplikovaný registrační řád EDC – nový řád upravuje role a práva – komunitní společenství nemají stejná privilegia jako distributoři nebo obchodníci. Musí registrovat jednotlivé členy samostatně, což prodlužuje proces i zvyšuje administrativní zátěž. Navíc není jasné, kdo a kdy bude mít přístup k API.

Teprve propojení všech těchto složek – legislativy, digitalizace a praktické podpory umožní, aby se energetická demokracie stala běžnou součástí české reality – nikoli výjimkou.